Přepnout vzhled:  Klasická verze   PRO SLABOZRAKÉ   Textová verze - velikost písma %

KLENOVICE - oficiální stránky obce

Úvod -> Obec -> Historie -> Publikace o obci Klenovice -> Světové války (11 ze 12)

Publikace o obci Klenovice



      První světová válka v letech 1914 - 1918 zasáhla krutě i životy obyvatel Klenovic. Narukovat do ní musely desítky místních mužů. Mladí chlapci, manželé a otcové rodin museli obléci uniformy rakousko-uherské armády a jít umírat za zájmy úplně cizí naší vlasti a lidu.
      Následky války však nepostihly jen ty, kteří odešli na frontu. Zemědělské práce, které dříve konali muži, musely nyní zastat pouze ženy se starými lidmi a dětmi. Sklizeň i tím pochopitelně klesla, následkem války mezi lidmi rostla rok od roku bída a hlad. Potravinové lístky, jež úřady vydávaly, byly často jen bezcenným papírem, na který se nic nedostalo.
      Pro vojenské potřeby byl s klenovické kapličky sňat i zvon a byl nahrazen zvonkem ocelovým, jenž pak nejednou zvonil za klenovické muže padlé na dalekých frontách. Utrpení se zdálo nekonečné, jako kdyby mělo trvat věčně.
Klenovická kaplička.
Klenovická kaplička.

      A když pak na podzim roku 1918 válka skončila, přijali tu zprávu Klenovičtí s nevýslovnou radostí. 28. října se mnozí z našich předků vydali do Soběslavi, aby tu spolu s ostatními projevili nezměrnou radost. Ulicemi města se valily davy nadšených lidí, vítajících novou republiku národními písněmi, do pochodu hrála kapela místních studentů, dvouhlaví rakouští orli (i když za opatrnického vyhrožování a okřikování některých) padali ze zdí soběslavských úřadů na dlažbu a dokazovali, že se třistaletou habsburskou porobou je konec. Hlavně však, že skončila válka! Obětí ale přinesla příliš mnoho. Jen v Klenovicích se z ní nevrátilo čtrnáct mužů. Zůstali tu po nich plačící matky, manželky, sirotci, blízcí. Jména klenovických padlých byla péčí místního hasičského spolku v roce 1926 pro budoucnost vytesána do pomníku, postaveného na zahradě domu číslo 6. (V šedesátých letech 20. století byl pomník přenesen na obecní zahradu proti domu číslo 2 nedaleko budovy místního úřadu.) Na pomníku jsou zaznamenána následující jména a údaje o narození a úmrtí padlých mužů. U dvanácti z nich je do leštěného mramoru vsazena jejich fotografie.
Pomník padlých v 1. světové válce umístěný na zahradě domu č. 6.
Pomník padlých v 1. světové válce umístěný na zahradě domu č. 6 - fotografie z konce 20. let 20. století.

Pomník padlých v roce 2004.
Pomník padlých v roce 2004.

Detail pomníku se jmény padlých.
Detail pomníku se jmény padlých.

      Pod jména a fotografie padlých dali klenovičtí hasiči do pomníku vyrýt následující slova, která opsali z pomníku postaveného v Nedvědicích: PADLI, ANIŽ BY TUŠILI, ŽE Z JEJICH KRVE VZEJDE SVOBODA NÁRODA.

-        -        -


Klenovice na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století

Domy č. 15, 14, 13, 11, 10, 9, 8.
Domy č. 15, 14, 13, 11, 10, 9, 8.

Vlevo: hasičská zbrojnice, dům č. 5 (tehdy hostinec U Macháčků), dům č. 4, štít domu č. 2. U silnice je staletá lípa a pod ní dřevěná trafika. Vpravo hostinec u Chmelíků (dům č. 1).
Vlevo: hasičská zbrojnice, dům č. 5 (tehdy hostinec U Macháčků), dům č. 4, štít domu č. 2.
U silnice je staletá lípa a pod ní dřevěná trafika. Vpravo hostinec u Chmelíků (dům č. 1).

Kaplička, dům č. 54 a rybník před nimi.
Kaplička, dům č. 54 a rybník před nimi.

Domy č. 5, 4, 2, trafika a lípa, dům č. 72-byt pro obecního kováře (později úřadovna místního národního výboru, knihovna).
Domy č. 5, 4, 2, trafika a lípa, dům č. 72-byt pro obecního kováře
(později úřadovna místního národního výboru, knihovna..).

      Pro poznání vývoje Klenovic posledních stopadesáti letech je zajímavá tabulka s níže uvedenými údaji:
  Rok Počet obyvatel Počet domů  
  1850 413 ---  
  1869 371 52  
  1880 389 67  
  1890 377 68  
  1900 395 68  
  1910 393 69  
  1921 389 69  
  1930 417 78  
  1939 470 ---  
  1950 348 103  
  1961 375 98  
  1970 380 108  
  1980 353 114  
  1997 357 159  

      Počet obyvatel Klenovic se po dlouhá desetiletí udržoval přibližně na stejně vysoké úrovni, přičemž počet domů v určitých obdobích rostl a to na současných 164. K největšímu zvýšení počtu klenovických domů došlo v sedmdesátých letech 19. století - asi o patnáct. Pak se rozvoj Klenovic na dlouhou dobu zastavil. Za více než čtyřicet roků (od roku 1880 do 1921) byly v Klenovicích postaveny pouze dva domy - čísla 68 a 69. Nový rozvoj obce nastal až ke konci dvacátých let našeho 20.století. Tehdy na tak zvaných obecních "hlavatištích", rozkládajících se východním směrem od hlavní silnice, vyrostly domy číslo 72, 73 a další. Jejich stavbu předcházely delší spory, neboť obec vedená konzervativními sedláky odmítla prodat parcely na stavbu domů dělníků. Pak k tomu byla přinucena. Parcely však byly drahé - také až deset korun za čtvereční metr, což v tehdejších poměrech, kdy mzda dosahovala kolem dvou korun na hodinu, znamenalo částku značně vysokou. Přesto se v příštích dvanácti letech (1928 - 1940) Klenovice počtem domů značně rozrostly. Z původní obce, rozkládající se téměř výhradně (kromě asi šesti domů) na západ od hlavní silnice, vznikla nyní vesnice rozprostírající se nejen na obou dvou stranách silnice, ale táhnoucí se i na "vršek" k Soběslavi. S těmito nově postavenými domky, jejichž majiteli byli především dělníci pracující v soběslavských továrnách, do Klenovic dříve výhradně zemědělských přišel dělnický živel. Obec však tím převážně zemědělský charakter zatím ještě neztratila. Pro většinu obyvatel rozhodující stále zůstávala zemědělská výroba. Místní obyvatelé obhospodařovali kolem 450 hektarů zemědělské půdy, rozdělené nerovnoměrně mezi jednotlivé vlastníky. V obci bylo několik zemědělců s výměrou půdy kolem dvaceti hektarů, většinu tvořili zemědělci s pozemky kolem deseti hektarů. Bylo zde i dost drobných držitelů - chalupníků, které půda nemohla ani uživit. Proto sezónně nebo i celoročně hledali další zaměstnání v průmyslu.
      Pro zemědělskou výrobu v Klenovicích mezi světovými válkami byl dost charakteristický chov hospodářského zvířectva. Dosvědčuje to následující přehled o počtu chovaných zvířat ve 20. letech 20. století:
  Koně 28  
  Hovězí dobytek 445  
  Vepřový dobytek 168  
  Drůbež 1.591  
  Kozy 44  
  Včelstva 40  

      V dalších letech se živočišná výroba ještě zvýšila. Především vzrostl počet vepřového dobytka a drůbeže - na konci třicátých let se téměř zdvojnásobil.
      Kromě zemědělství a soběslavských továren částečně poskytovala Klenovickým obživu řemesla a služby, jak o tom svědčí přehled z roku 1939, kdy bylo v obci zaregistrováno celkem dvanáct živností:
  obchody 2  
  hostince 2  
  strojník 1  
  kovář 1  
  truhláři 2  
  dámské krejčové 2  
  hokynáři 2  

      Celý hospodářský a sociální život obce byl od konce dvacátých let až po část let třicátých silně poznamenán hospodářskou krizí, která tehdy zachvátila všechna odvětví. Postižen jí byl i život klenovických obyvatel, jak se můžeme dočíst ze stručných záznamů tehdejší obecní kroniky, kde se nacházejí a po několik roků se opakují následující slova a věty: "... hospodářská a všeobecná krize se stupňuje. Továrna na šicí stroje v Soběslavi pracuje čtyři dny v týdnu ... Všeobecná krize způsobuje pokles cen zemědělských produktů ... Krize nepolevila, naopak ještě vzrostla, některé továrny zastavily práci úplně, jiné pracují tři dny v týdnu...". Za této situace dochází i v Klenovicích ke změnám politického smýšlení místního obyvatelstva - především jeho dělnické části.
      Kromě hospodářské krize doléhaly ve třicátých letech na lidi i obavy z válečných příprav sousedního Německa, kde se v roce 1933 dostal k moci hitlerovský fašismus. Obavy lidu se brzy ukázaly jako opodstatněné. Počátkem léta a pak na podzim roku 1938 bylo značné množství i klenovických mužů povoláno na vojnu, aby se připravili k obraně hranic republiky proti Německu. V září 1938 však vláda rozhodla naše pohraniční území na nátlak spojenců vydat Hitlerovi bez boje. V té době z pohraničí přišlo do vnitrozemí značné množství českého obyvatelstva, které odtud muselo uprchnout před německými vojsky. V příštích měsících - po 15.březnu 1939 - počet uprchlíků ještě vzrostl o Čechy, přicházející ze Slovenska. Tím se po událostech let 1938 a 1939 počet obyvatel v Klenovicích zvýšil na nebývalých 470 a přibližně na nich zůstal po celou dobu druhé světové války (1939-1945), která i pro klenovické občany začala v březnu 1939.
      15. března 1939 byla okupována naše vlast německými fašistickými vojsky. Avšak k nám do Klenovic stejně jako na celé Táborsko přišli nacističtí vojáci až o den později - 16. března. Příčinou byly velké závěje, které zabránily v postupu okupačních vojsk. Naši lidé Němce přivítali se strachem a nenávistí. Nastalo šest roků dlouhé období pronásledování a útlaku, za každý projev nespokojenosti a odporu nastupovaly tvrdé tresty. Nejkrutější teror rozpoutaly okupační úřady od konce května do počátku července 1942 po atentátu na německého protektora v Čechách a na Moravě R. Heydricha, který provedli vlastenci v Praze. V té době stanného práva, nazývané heydrichiáda, zřídili okupanti popraviště i za kasárnami v Táboře, kde během měsíce zastřelili 156 obětí. Mezi nimi byl 16. června 1942 i učitel Jan Cílek, narozený v roce 1910 v Klenovicích číslo 29. Důvod? Prý schvalování atentátu na Heydricha. Pro zavraždění kteréhokoli člověka však nacisté žádný důvod nikdy nepotřebovali. Po skončení války byla na Cílkově rodném domě odhalena jeho pamětní deska.
      Klenovice přinesly válce i další oběti. V německém vězení zemřel mladý Bohuslav Novotný z čísla 71. Jako šestnáctiletý odešel na práci do Německa, kde se slovně střetl s jakýmsi Němcem. Následoval trest a pak smrt.
      Za prací do nacistické říše - Německa - muselo odejít i několik dalších klenovických občanů. Z nich dva, František Hazuka (narozen 29. 3. 1910) a Josef Chmelík (narozen 10. 3. 1920), tam zemřeli na následky nemoci. Velké nebezpečí pro naše lidi poslané na nucené práce do Německa znamenalo bombardování německých továren a měst spojeneckými letadly. Při takovém bombardování zahynula v roce 1944 v Rakousku (Rakousko tehdy bylo - od roku 1938 do roku 1945 - součástí hitlerovské německé říše) dvacetiletá Božena Boušková, narozená 10. 12. 1924 v Klenovicích č. 45
      Všem výše uvedeným obětem Klenovičtí po válce odhalili společnou pamětní desku, kterou připojili k pomníku padlých v 1. světové válce.
Oběti 2. světové války

      Pro potřeby armády vymáhaly německé úřady na našich zemědělcích povinné dodávky obilí a jiných zemědělských produktů. Plnění těchto povinností vynucovaly zemědělské kontroly, které za tím účelem navštěvovaly jednotlivá hospodářství. Podobu války - od roku 1940 - byly postupně na příděl všechny potraviny. Lístky obdrželi lidé i na obuv, šaty a jiné textilní výrobky. Příděly na lístky byly nízké, a proto lidé museli pro sebe a své rodiny zajišťovat jídlo a další potřeby i jiným způsobem - jak se tehdy říkalo "na černo".
      Poslední období války, poznamenané ústupem německých vojsk pod neustálým tlakem sovětské Rudé armády a spojeneckých vojsk, mělo odezvu také v Klenovicích. Mimo jiné i sem přišli koncem roku 1944 němečtí uprchlíci - rodiny prchající z oblasti Slezska, kam se blížila útočící Rudá armáda. Těmto Němcům - ženám, dětem a starým lidem musela naše obec poskytnout ubytování - v hostinci u Macháčků (č. 6) a ve vile č. 89 na Ovčíně.
      Před postupující Rudou armádou nacisté odváželi též vězně z koncentračních táborů blízkých frontě a převáželi je do koncentráků od fronty vzdálenějších. 25.ledna 1945 projížděl po zdejší železnici směrem od Tábora vlak s vězni z koncentračního tábora Osvětim (na území německými vojsky okupovaného Polska) do koncentračního tábora Mauthausen u Lince. Tisíce vězňů o hladu, jen v lehkém vězeňském oblečení, za krutého mrazu, bez jídla a pití, vezli nacisté v otevřených vagónech bez střechy. Protože přeplněný Mauthausen vězně odmítl převzít, vracel se příštího dne vlak s ubožáky po zdejší železnici zpět ku Praze a dál k severu. Mnoho vězňů cestou zemřelo. Spoluvězni mrtvé cestou svlékali, aby si oblekli jejich oděv, a za jízdy je vyhazovali z vlaku. Jeden z nich byl nalezen i u Klenovic (v lese Bory) a na noc převezen do domu starosty Rudolfa Cílka. Obec dostala příkaz vězně odvézt do Soběslavi na hřbitov, kde byl spolu s dalším vězněm nalezeným u trati na příkaz německých okupačních úřadů tajně pochován v rohu hřbitova. Teprve po válce byl hrob označen pomníkem a rámem.
      V posledním období války partyzáni nedaleko Klenovic - v lese Bory - vyhodili třaskavinou do vzduchu železniční koleje. Snažili se tak ztížit přesuny německé armády a její výzbroje.
      V květnu 1945 se konec války přiblížil skutečně již na dosah a sovětská armáda od východu rychle postupovala.
      Klenovičtí osvobození očekávali stále nedočkavěji. Zatím však byla naše vesnice a především silnice plná ustupujících německých vojsk. Pak se konečně přiblížila chvíle osvobození. 9. května byla osvobozena Praha, v Evropě byl již mír. Aspoň formálně, protože nacistické Německo již oficiálně kapitulovalo. Ale naší obcí stále ještě procházela a projížděla německá vojska. 9. května odpoledne se po Klenovicích rozkřiklo, že sovětská Rudá armáda se již blíží a její vojáci k nám přijedou každou chvíli. Značná část Klenovických se shromáždila kolem silnice, sovětští vojáci však přijeli až příštího dne - 10. května 1945 - asi kolem 10. hodiny ráno. Na návsi se sešla celá vesnice. Mladí z Klenovic postavili přes silnici velkou slavobránu. U ní stála dechová kapela složená z klenovických, většinou mladých hochů, a nevýslovně radostně, i když dost falešně, vyhrávala Rudé armádě na uvítanou. Napřed přijeli sovětští vojáci na motocyklu, pak na nákladních automobilech, následovaly kolony tanků. Klenovičtí osvoboditelům mávali, podávali jim ruce, objímali je, děkovali jim.
      Tak pro nás skončila válka a s ní německá okupace naší země.

      Po dobu válečných let se růst Klenovic zcela zastavil. Avšak v té době přece jen došlo k velmi významné skutečnosti, která pomohla změnit způsob práce a života jejich obyvatel. V roce 1940 bylo konečně, přes dlouholetý odpor některých místních značně konzervativních obecních činitelů, ustaveno družstvo pro rozvod elektrické energie (ve většině okolních vesnic elektřina již zavedena byla, nehledě na to, že vedení vysokého napětí se táhlo hned za klenovickými domy). V příštím roce (1941) se obec i se samotami skutečně elektrifikovala, rozsvítily se první žárovky, hospodáři koupili první elektrické motory, kterými nahradili až dosud používané motory benzinové.



  © 2001 - 2022 obec Klenovice Prohlášení o přístupnosti stránek